coffé

14. november 2013 at 16:07 | lolicek∞ |  blah
petrakarlsson -
"Nejdřív si zjistí, kam chodíš do kavárny, pak ho tam náhodou potkáš, pak tě tam pozve a pak už je jenom otázkou času, kdy se ocitneš u něj na privátu."
Mám ráda kavárny. Lidé tu vedou sofistikované konverzace o tom, jaký druh kávy je pro ně nejvhodnější a mluví jen a jen spisovně. Ještě lepší, když je to zároveň čokoládovna. Čokoládovna.
Mám to tu ráda. Po stěních je to krásně vyzdobené a připadám si tu tak nějak jinak, dobře.
Vešli jsme dovnitř a hned k nám přiskočl číšník. Ptal se kolik nás je a já řekla, že jen já a moje kamádka. Posadil nás k pultu u okna. Sundali jsme si kabáty, sedli si, objednali, povídali... Vždycky je o čem mluvit, protože už se nevídáme každý den.
Povídala jsem jí o tom, jak se zajímal o tom, kam chodíme s jinou kamarádkou do kavárny a že mě zdraví první a že za chvíli umřu.
"Hele.. Nesedí přímo támhle?"
Se zastaveným srdcem jsem se otočila tím směrerem, kterým se dívala.
Je to on.
Jen tak tam seděl s jednou koleginí jakoby se nic nedělo.
Nepočítala jsem s tím, že ho dnes potkám, mám horzný vlasy, obličej, šaty.. jsem hrozná.
"Prosím, nevyměníme se? Abych na něj viděla?"
"Nebude to divný?"
"Vstávej."
Obě jsme zklouzly z těch vrtkavých barových židliček a vyměnili se. Teď jsem ho viděla.. To jak se usmívá .. jak klape ukazováčkem o kraj talíře.
Snažila jsem se to dělat co nejméně a co nenápadněji. Po chvíli jsem jen tak přejela pohledem po místnosti. Paní s kočárkem, pianista, co se potí.
"Dobrý den," šeptl s úsměvem.
Nebyla jsem to schopná vnímat a jela pohledem dál. On ten jaho sklopil, tak jak se to dělá, když někoho pozdravíte a on si toho nevšiml a vy děláte jakože jste to neudělali.
"Dobrý den," špitla jsem a během sekundy jsem byla pohledem zpět na jeho usměvavém neoholeném obličeji.
Pokývl a zase poklepal prstem na kraj talíře.
Uplně jsem se otočila a snařila jsem se dýchat. Vážně je to pravda. Vážně zná mé jméno a pamatuje si mě a pozdravil mě první před jeho koleginí. Znám jí.. bude jí tak k padesátce, znají se dlouho.
Za chvíli se začli balit.
"Nashle," řekl mi s úsměvem, když otevíral vchodové dveře.
"Nashle.."
Do deseti minut byl zpět s jiným kolegou. Teda myslím, že to byl kolega, neznám ho. Možná nový učitel...
Usmál se na mně, když vešel dovnitř. Bylo vidět, že mu je trochu trapně.
Když jsme s kamarádkou odcházeli nevšiml si toho.
Ale umírám.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 fakynn fakynn | Web | 15. november 2013 at 18:06 | React

Menim moje driveji kecy. Preju, aby tvoje platonicka laska nebyla jen platonicka. Preju, aby jste byli taci, jako bylo popsano v prvni vete. Preju si, aby byla stastna, opetovane milovana!

2 Adele • hers.blog.cz Adele • hers.blog.cz | Email | Web | 15. november 2013 at 20:51 | React

To je úžasný... ty momenty... i kdyby to nevyšlo, na tuhle lásku budeš vždycky vzpomínat. :)

Taky mám kavárny ráda... buď tam zajdu na kafíčko s kamarádkou a popovídáme si nebo se tam jdu s kámoškou učit, což je častější... :3

3 Andy Andy | Web | 20. november 2013 at 13:52 | React

Já mám kavárny ráda, ale skoro nikam nechodím. U nás se chodí do jedné čajovny, ale problém je v tom, že jak tam chodí fakt každý, nemůžeš tam s nikým nic řešit, pač tě slyší každý. A v našem mini městě každý zná každého :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.