November 2013

coffé

14. november 2013 at 16:07 | lolicek∞ |  blah
petrakarlsson -
"Nejdřív si zjistí, kam chodíš do kavárny, pak ho tam náhodou potkáš, pak tě tam pozve a pak už je jenom otázkou času, kdy se ocitneš u něj na privátu."
Mám ráda kavárny. Lidé tu vedou sofistikované konverzace o tom, jaký druh kávy je pro ně nejvhodnější a mluví jen a jen spisovně. Ještě lepší, když je to zároveň čokoládovna. Čokoládovna.
Mám to tu ráda. Po stěních je to krásně vyzdobené a připadám si tu tak nějak jinak, dobře.
Vešli jsme dovnitř a hned k nám přiskočl číšník. Ptal se kolik nás je a já řekla, že jen já a moje kamádka. Posadil nás k pultu u okna. Sundali jsme si kabáty, sedli si, objednali, povídali... Vždycky je o čem mluvit, protože už se nevídáme každý den.
Povídala jsem jí o tom, jak se zajímal o tom, kam chodíme s jinou kamarádkou do kavárny a že mě zdraví první a že za chvíli umřu.
"Hele.. Nesedí přímo támhle?"
Se zastaveným srdcem jsem se otočila tím směrerem, kterým se dívala.
Je to on.
Jen tak tam seděl s jednou koleginí jakoby se nic nedělo.
Nepočítala jsem s tím, že ho dnes potkám, mám horzný vlasy, obličej, šaty.. jsem hrozná.
"Prosím, nevyměníme se? Abych na něj viděla?"
"Nebude to divný?"
"Vstávej."
Obě jsme zklouzly z těch vrtkavých barových židliček a vyměnili se. Teď jsem ho viděla.. To jak se usmívá .. jak klape ukazováčkem o kraj talíře.
Snažila jsem se to dělat co nejméně a co nenápadněji. Po chvíli jsem jen tak přejela pohledem po místnosti. Paní s kočárkem, pianista, co se potí.
"Dobrý den," šeptl s úsměvem.
Nebyla jsem to schopná vnímat a jela pohledem dál. On ten jaho sklopil, tak jak se to dělá, když někoho pozdravíte a on si toho nevšiml a vy děláte jakože jste to neudělali.
"Dobrý den," špitla jsem a během sekundy jsem byla pohledem zpět na jeho usměvavém neoholeném obličeji.
Pokývl a zase poklepal prstem na kraj talíře.
Uplně jsem se otočila a snařila jsem se dýchat. Vážně je to pravda. Vážně zná mé jméno a pamatuje si mě a pozdravil mě první před jeho koleginí. Znám jí.. bude jí tak k padesátce, znají se dlouho.
Za chvíli se začli balit.
"Nashle," řekl mi s úsměvem, když otevíral vchodové dveře.
"Nashle.."
Do deseti minut byl zpět s jiným kolegou. Teda myslím, že to byl kolega, neznám ho. Možná nový učitel...
Usmál se na mně, když vešel dovnitř. Bylo vidět, že mu je trochu trapně.
Když jsme s kamarádkou odcházeli nevšiml si toho.
Ale umírám.

strange things happend

9. november 2013 at 14:41 | lolicek∞ |  blah
Butterfly, gif - bu571.gif - Minus
Už to moje jméno zná.
Vždycky, když zaťukám na dveře od třídy, abych mu mohla dát třidnici, tak moje kamarádka uvnitř zakřičí moje jméno, aby si ho zapamatoval.
Chová se kě mě tak hezky a galantně...a už na mě mluví jen česky..
Nicméně.
Když jsem ve čtvrtek odešla ze třídy zase zpět s třídnicí do Italštiny, tak se něco stalo. S tím pánem ve světříku si povídali o jejich oblíbených aktivitách. Všichni pry řekli nějaký sport nebo něco takovýho a on na to jen přikývl. Pak se zeptal mé kamarádky, která mu řekla, že její nejoblíbenější aktivita, je chození do kaváren se mnou. On hned zopakoval moje jméno a dál se česky vyptával do jakých kaváren spolu chodíme a jestli jsou obě v našem městě. Česky!! Kdyby v tom jazyke, který učí,tak to pochopim, protože to by z ná chtěl vytáhnout další větu, aby si to procvičila.. ale Česky!!! Kamarádka říká, že bylo vidět, jak vypadl z role učitele, jako prý vždy, když tam jsem.
že je to divný? že jo?!
Chtěla bych ho slyšet říkat mé jméno. "S Aniššškou?"
Na druhou stranu se šíří zvěsti, že je zpět se svou přítelkyní. Hah.
A taky jsem ho viděla s nějaou paní s kočárkem.
HAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAH.

colored

7. november 2013 at 16:14 | lolicek∞ |  blah
Untitled
Když se díváš do země, a pak zvedneš pohled a podíváš se přímo na mě... Těma očima, které jsem dodnes nebyla schopna rozpoznat. Když se na něco soustředíš jsou šedivé a obočí nad nimi začně klesat a vytvářet malou roztomilou vrásku. Když se usmíváš, tak zelenají. Jsou jako les plný voňavách stromů a divokých, nespoutanáných zvířat. Vlci tam vyjí na měsích a jeleni běhají po lese, jakoby jim nehrozilo žádné nebezpečí. Když jsi nervózní začnou modrat, jsou jako blankytné nebe s mráčky jako beránky, do kterých se vždycky v létě zakoukám a přeji si, abych mohla po obloze plout s nimy.... Teď se mi to splnilo. Pluji v tvých očích, ztrácím se v nich...................................................................................

Ahaha' kéž bys znal mé jméno.

Pátek byl fajn.

4. november 2013 at 18:37 | lolicek∞ |  blah

I wish I could
"Za chvíli tě to přejde."
Prší. Mám ráda déšť. Líbí se mi vůně vody a jen při dešti vypadají moje problémy nepodstatné.
Netuším, kolik v našem městě žijí lidí a ani to nehodlám zjišťovat. Nicméně z té spousty lidí, co tu žijí, musím potkat zrovna jeho.
Pátek byl celej fajn. Už od rána. První hodinu máme jazyky a to se mi nikdy nepovede jít s třídnicí, protože k nám většinou ani nedojde. Najednou se mi nějakou záhadou ocitla v ruce a nějakou záhadou jsem už byla na chodbě na cestě do třídy. Vyběhla jsem schody a přemýšelala jsem o tom jaké mám vlasy a že jsem si je dnes nemyla, protože jsem nepočítala s tím, že ho potkám. Došla jsem na konec chodby a zastavila se přede dveřmi. Nádech, výdech, nádech výdech. Vždyť to umíš, Aničko...
Zaťukala jsem a vešla do třídy.
"Dobrý den," a ani mě to nenechal doříct a řekl mi to své "Dobrrrý den."
Usmál se, vzal si knihu a ptal se někoho jestli nemá tužku. Postavil se přede mě. Nejsem si jistá, jestli mě provokuje nebo si to neuvědomuje zadek, zadek, zadek.....
Vrátil mi jí, usmál se.. oči, oči...
"Nashle!"
"Nashledanou," zavolal za mnou.
Opřela jsem se o stěnu vedle dveří a dýchala jsem.
Odpoledne jsme šli s Terkou do kavárny. Kecali, smáli se - miluju jí.
Říkala mi o tom, jak se ke mě ten pán ve svetříku chová úplně jinak a že to že na mě mluví už jen česky něco znamená a že se vždycky tak rozzáří, když vejdu a je nervózní.
Zase mě nakrmila těma nadějnejma kecama.
Mě přijde nervózní vždy když ho vidim, permanetně.. ale když se nad tim tak zamyslim, dává to logiku.
Potom jsme se rozloučili a každá šla svym směrem. Postavila jsem se na zastávku, která je přímo naproti jedné ulici, které vede na takové hezké náměstí. Půlku svého obličeje jsem viděla ve výloze a půlku jsem měla postavenou přímo do ulice.
Vypadám hrozně, ty vlasy.... Kašlu na to, stejně jedu domů.
Možná jen já jediná si uvědomuju, že too není pobláznění, ale něco mnohem víc.
Zadívala jsem se do té ulice, aniž bych vnímala kdo nebo co v ní je.. Míjely mne lidské tváře plné naděje a snů, které se jistě brzy rozplynou.
Najednou jsem na jednu z nich zaostřila.
To je on..................
Jen tak si přecházel seilnici přímo ke mě? Všiml si mě? Třeba si myslel, že ně něj celou dobu zírám, když jsem koukala do té ulice z které vyšel.
V uších měl sluchátka a kolem krku pruhovanou šálu.
Podívej se na mě, jen na chvilku. Na malou chvilku... protože neznám hezčí pocit.