Classy.

20. september 2013 at 23:05 | lolicek∞ |  stories
Rozhodla jsem se napsat jen takový jednodílový příběh. Je to vlastně taková 'fan fiction'. K vysvětlení se dostanete až na konci.
▪






Bylo mi šestnáct. Myslela jsem se, že můžu cokoliv a že svět čeká jen na mně. Užívala jsem si života a řešení následků jsem nechávala na někom jiném.
Přesně si pamatuji ten den, kdy jsem ho poprvé viděla.
Měl béžovou košili, hnědé kalhoty a hnědou vestu. Mluvil na mně s jeho francouzským přízvukem a okamžitě mně okouzlil. Byl menšího vzrůstu, ale mně to vůbec nevadilo, protože ani já nejsem největší.
Mluvil o Francouštině.. o tom, proč bychom ji mělio studovat. Byl trochu nervózní a červenal se.

Rok poté jsem na tu školu nastoupila. Studium Francouštiny mi mamka nepovolila, chtěla abych hcodila na Italštinu a já za ten rok zapomněla, že tam vůbec nějaký šarmantní Francouz učí Francouštinu.
A pak to začalo... Jak říkám. Bylo mi čerstvě šestnáct a myslela jsem, že můžu všechno.
Vždy když jsem ho potkala na chodbě mezi skříňkami věnovala jsem mu širkový a stydlivý úsměv. On kolem mně prošel s tím svým "Bonžůůůr" a byl pryč.
Moc pozornosti mi nevěnoval, byl mou platonickou láskou.. a tak to mělo zústat.
Jeden den jsem seděla s kamarádkou v kavárně. Čekali jsme na půl šestou, kdy měl začít sraz členů fancouzké aliance v našem městě. Kamarádka se učí Francouzky a tak mně tam vzala s sebou.
Popíjeli jsme horkou čokoládu a smáli se tomu, jak komicky vypadáme v baretech.
"Dneska jsem viděla toho tvýho Francouze," řekla a trochu se uchechtla.
"Vážně?"
Cítila jsem, jak se mi do tváři postupně vkrádá krev.
"Jojo. Vycházel z obchodáku s nějakou blondýnou."
Nejsem si jistá, jestli mně to mělo tak bolet, ale bolelo. Přímo tam vlevo u srdce.
Nechala jsem jí povídat o něčem jiném a docela mi to vyhovovalo.
Mám jí strašně moc ráda.
"Ježiši, hele!"
S vykulenýma očima ukázala na ulici.
V dálce jsem viděla obrysy dvou postav.
Jeden patřil Francouzovi a druhý té slečně.
S kamarádkou jsme seděli u těch barových židliček přímo otočených k oknu, takže přicházeli přímo proti nám.
A bylo to tu zas. Nemohla jsem z něho spustit oči. Dívala jsem se na něj a on na mně. Takový zvláštní a trochu zamračený pohled.
"On si tě pamatuje?"
"Neřekla bych," zavrtěla jsem hlavou a stále jsem se na něj dívala. On ze mně svůj pohled odvrátil a pomáhal nějaké paní s kočárkem, která z kavárky odcházela.
"Že se na tebe tak podíval..."
Pak s tou slečnou vešli do místnosti. Rozhlédl se a opět mi věnoval ten zamračený pohled. Nejspíš zjitil, že jediná dvě volná místa jsou ty dvě barové židličky vedle mně a kamrádky.
Takže si sedl vedle mně. Ke stejnému stolu. Vedle mně. Vedle mně........
"Seš uplně červená," zasmála se kamarádka.
Snažila jsem se to nějak potlačit, ale nešlo to.
On je vedle mně. Sedí vedle mně.............................
Čokoládu jsme už měli dopitou, takže jsme do pěti minut zaplatili a odešli.
Nechtělo se mi přemýšlet o nějakém šarmantním Francouzovi a užívala jsem si čas s kamarádkou.
Za chvíli jsem se odebrali na náměstí, kde se mělo všechno konat.
Bylo tam spusta lidí a za chvíli přišel i Francouz s tou šlečnou. Přidali se k učitelům v alianci a my stáli kousek od nich. Za chvíli začali žáci tancovat a my si to včichni točili.
Stála jsem vedle něho... Párktát se na mně otočil a v tu chvíli jsem si už byla jistá tím, na co mně kamarádka upozorňovala.
On si mně pamatuje. Pamatuje si mně jako tu holku, co na něj furt zírá a sleduje ho všude po škole. A co si bude ještě myslet ted? Je jasné, že ví, že se fancouzsky neučím a ted mně vidí vedle něho s baretem. Bude si o mně myslet, že jsem pošahaná a že ho sleduju už všude.
Byla mi to tak líto.
Doma jsem do všeho kopala a byla jsem strašně rozčílená.
Tohle se nemá dít.
Nesmí.
Druhý den jsem šla do školy a zakázala jsem si dívat se něj a jakoliv si ho všímat.
Nepovedlo se mi to.
Za chvíli už proti mně šel po schodech. V jeho proužkaté košili a šedém svetříku. Z rukávů mu koukaly zlaté manžetové knoflíčky a vlasy měl hezky našesané dozadu. Opět jsem od něj nemohla odtrhnout pohled a on mi opět věnoval ten samý zamračený výraz.
Vážně je to tak. On mě nesnáší.
Pozdravil spolužáka vedle mně a zmizel za rohem.
"Seš nějaká červená, je ti dobře."
"Jo..jo.."
Není mi dobře. Krev v mých tvářích je krev z mého srdce.
Další hodinu jse musela ustát test z matematiky. Nebyla jsem schopná s někým normálně komunikovat, natož přemýšlet a počítat.
Po zazvonění jsem hned vyběhla ven ze třídy, bežela jsem šerem chodby a najednou jsem do někoho vrazila.
Po chodbě se rozletely papíry a snášeli se na zem jako bílá pírka.
Okamžitě jsem padla na kolena, abych je posbírala.
Naproti mě si klekla další osoba a začala je taky sbírat. Po papíře přímo přede mnou chmátla rukla s manžetovými knoflíčky.
"Velice se omlouvám," zamumlala jsem a zvedla jsem hlavu.
Pokývl a zase se mračil.
"Vážně mně to mrzí."
"To je v pořádku."
Ach pane bože, ten přízvuk!!!
Mračil se a dál sbíral opravenné písemky.
"Víte, já nechci, aby došlo k nějakému nedorozumnění... a proto bych vás chtěla ujistit, že....žeee..."
"Že?"
Pochmurný výraz v jeho tváři se změnil v roztomilý úsměv.
Z ostatních tříd vyšli studenty a chodba se začla pomalu zaplňovat. Vstal a podal mi ruku. Chytla jsem se jí a i se štosem pozbíraných papírů jsem ho následovala do kabinetu fancoužtiny.
Zavřel dveře a ukázal na stůl, na který mám položit papíry.
Chtěla jsem poníženně odejít, ale on mi zabránil.
"No pokračujte v tom, co jste začala na chodbě," pobýdl mně. Byl u mně tak blízko. Cítila jsem jeho vůni a toužila políbit jeho strniště. Jeho pronikavě šedivé oči toužily po mé odpovědi.
"Jen... že tu byla taková shoda okolností, která vás mohla vést k mylému závěru."
"Slečno," zasmál se a přišel ke mně ještě blíž.
"Já to samozřejmě přímám a byl bych rád, kdybyste si mně už nevšímala a už vůbec mně nesledovala po městě."
"Ale tak to není," vrtěla jsem hlavou a do očí se mi draly slzy.
"Já nenchi být zlý, ale he mi to nepříjemné." Obtančil mně a šel k oknu trochu roztáhl žaluzije a v denním světle byl ještě krásnější.
"Dobře," kývla jsem a otočil jsem se opět směrem ke dveřím. Pokračovala bych v dalším vysvětlování.. že jsem tam byla s kamarádkou, která se fancouzsky vážně učí, ale pochybuju, že by mi věřil a navíc by jsem se už naplno rozplakala.
Právě ze mně vysál duši.
Zabil mně.
Otevřela jsem dveře, ještě jsem se v nich nachvíli zastavila a ohlédla se. Stál ke mně zády a díval se z okna. Potom trochu pootočil hlavu, aby se ujistil, že už jsem pryč.
Zabouchla jsem dveře a začla jsem plakat. Skopila jsem hlavu k zemi, aby ostatní studenti neviděli můj pláč. Slané kapky padaly na podlahu. Jejich pád byla strašná a hlasitá rána. Rána, kterou jsem slyšela jen já. S každou další jsem se cítila prázdější a prázdější.
Při biologii jsem vůbec nevnímala o čem je řeč. Chtěla jsem sedět doma a zírat do prázdné zdi. Chtěla jsem umírat sama. Ne takhle veřejně.
Po biologii a konci vyučování jsem ještě běžela na záchodky. Zavřela jsem se a čekala tam, až všichno odejdou, protože na mně přicházela další vlna pláče.
Utrhla jsem kousek toaleťáku a utřela si slzy. Vyšla jsem na chodbu a otevřela svou skříňku. Oblékla jsem si kabát a všimla jsem si, že mám oko na silonkách. Asi se mi rozthly, když jsem mu sbírala ty papíry.
Hah.
On.
Seběhla jsem dvě patra prázdné školy a vyšla jsem ven.
Lilo jako z konve. Přes hlavu jsem si přehodila růžový šátek, který mám z londýna a šla jsem k přechodu.
Chtěla jsem přeběhnout silnici, ale najednou...
Po ulici se rozehrál svuk klaksonu. Lekla jsem se, uskočila a spadla.
Strašně mně štípalo sedžené koleno, které právě umívala dešťová voda.
"Sakra, jste v pořádku?"
Hned jsem jsem to uslyšela, věděla jsem, že nejsem.
Z auta vystoupil francouz a blížil se ke mně s ustaraným výrazem ve tváři.
"Jo, v pořádku." Postavila jsem se dřív, než ke mně došel. Chtěla jsem aby zase nastoupil do toho svého stříbrného fára a odfrčel pryč.
Vlasy, které má normálně dokonale upravené, měl spadlé do očí, které na mně hmouřil.
"To nejste, pojďte."
Popadl mně za rameno a táhl mně k němu do auta. Posadil mně na místo spolujezdce. Chytla jsem si odřené koleno, které krvácelo.
"Chcete odvést do nemocnice?" Zeptal se, když si sedl zase za volant.
"To vážně není nutné," vrtěla jsem hlavou a až v tu chvíli jsem si uvědomila, že sedím v jeho autě.
"Chcete odvést do nemocnice?"
"Domů stačí."
Stěrače setřeli přebytečnou vodu z předního skla a už jsme vyjížděli ze zatáčky.
V pravidelných intervalech se na mě ohlížel. Asi kontroloval jetli stále žiju. Měl by mně jinak na svědomí. Vlastně to jeho chyba ani nebyla. Špatně jsem se dívala a on do mně ani nevrazil. Zabrzdil těsně u mně a já idiot jsem se lekla, blkla a spadla na koleno.
Zavřela jsem oči, aby mi z nich netelkly slzy a hlavu si opřela o sklo.
Najednou auto zastavilo.
Nechápavě jsem se na něj podívala.
"Kde to jsme?"
"Když nechcete do nemocnice, ošetřím vás já. U mně."
Odhrnul si pramínky jeho plavých vlasů, které mu padalůi do čela a vystoupil za auta. Oběhl ho a za chvíli už mi pomáhal soukat se ven.
Popadl mně do nárudčí a dálkovým klíčem zamkl auto. Bylo mi záhadou, jaktože mně vůbec unese.
Cestou, co mně nesl do jeho bytu jsem párkát zasténala, aby věděl, že mně to bolí. Najednou už mi to přišlo vhod.
Ani nevím, kde to jsem. V jaké části města....
Vyběhl se mnou dvě patra a udveří bytu mně postavil. Odemkl a pomohl mi dovnitř.
Posadil mně na botník a sundával mi boty jako tátínek malému děvčátku. Jsem v bytě o deset let staršího muže s francouzským pžízvukem.
Díky bouřce bylo v bytě šero.
Rozsvítil a pomohl mi z kabátu. Vedl mně dlouhou chodbou, která byla lemovaná fotkami v mosazných rámečcích. On a ona... On a ona.... On a ona..... Je tu? Třeba sedí v obýváku.
Otevřel dveře od nějakého pokoje, pozdeji jsem poznala, že je to právě obývák. Nebyla tu.
Posadil mně na gauč a mou tašku položil vedle. Zapl malou lampičku, která perfekně osvítila jeho obličej.
Po saku mu stékali dešťové kapky z venku. Věnoval mi ještě jeden starostlivý pohled a zmizel. Přiběhl s obvazem a desinfekcí. Dorozthl mi silonky, vydesinfikoval mi to a obvázal.
"Děkuju," šptila jsem a chtěla jsem vstávat.
"V tomhle počasí, přece nemůžete jít domů," zavrtěl hlavou a dodal něco francouzsky.
"Ale já.."
"Chvíli tu počkejte, až se to venku trochu umoudří. Dám vám něco na sebe." ..a byl zase pryč.
Rozhlédla jsem se po pokoji. Byl velice stylový... a fotky jeho a jí byly všude. To není normální mít tolik fotek.
Už byl zpět. Už neměl sako ani svetr. Jen tu světlou mokrou košili přes kterou prosvítalo jeho tělo.
"Vemte si to."
Dal mi nějáké bílé triko a šedivé tepláky. Otočil se, ale z pokoje nevyšel. Rozepnula jsemsi sukni a dávala jsem si záležet na tom, aby to byl velice hlasitý zvuk. Potom následovala halenka. Knoflíček po knoflíčku. Nasoukala jsem se do toho bílého trika. Zavřela jsem oči a přivoněla jsem si k němu. Vonělo jako on. Prosím ať mi to triko nebere, ať mi ho nechná.
Po chvíli jsem oči opět otevřela. Stál proti mně a díval se přimo na mně. Prohlížel si mně. Od pat až po hlavu. Pomalu ke mně kráčel. Přišlo mi to jako věčnost.
Chytl mně za ruku a tiskl ji mezi dlaněmi. Začal mluvit něcu francouzky. Každé slovo proložil poliebkem na dlaň.
Tohle se vážně děje? Je tohle realný svět?
Jeho plavé vlasy byly skoro suché. Měl je teď nerovnoměrně rozcuchané.
"Víš proč nechci, abys byla v mé blízkosti?"
Nebyla jsem schopna ničeho, natož mluvit..odpovídat.
"Jsi moje slabina, jsi moje rozbuška."
On mi tiká?
Vyhrnul mi triko a stiskl mi prsa. Políbil mně.
Francouz mně líbá francouzky.
Pokračoval po čelisti a po krku, na kterém mně jemně škrábalo jeho strniště.
Miluju ho. Umírám touhou po něm.
Vzal mně do nárudčí a přenesl mně do jiného pokoje. Ložnice.
Tady spává s ní. Tady šuká jí...
Posadil mně na postel jako porcelánovou panenku a sundal mi to triko. Prstem obkreslil mé bokej a vjel do kalhotek. Líbal mně. Druhou rukou stihl rozepnout podrpsenku a už se na mně úplně přehoupl. Trochu mně bolelo to koleno.
Rozepínala jsem mu knoflíčky u košile a vůbec mi to nešlo. Pomohl mi a košili hodil vedle postele.
Trochu jsem mu stáhla kalhoty a on do mně vnikl.
Rychle.
Rozpohyboval se a jemně mě u toho hladil po čele.
Nehty jsem mu zarývala do zad a zakláněla jsem hlavu. Všimla jsem si otevřeného šatníku. Byla tam řada motálků, řada kravat a potom černé košile, bílé košile a tmavé svetry, barevné svetry...
Jeho dech se zrychlil a jeho tempo taky.
Políbil mně na čelo a zrychlil ještě víc. Chci, aby se tohle dělo každý večer..aby tohle byl náš byt..aby on byl můj.
Vykřikla jsem. On se široce usmál a lehl si vedle mně.
Vstal a natáhl si kalhoty zpět na jeho dokonalý zadek. Odešel a za chvíli se vrátil dvěma skleničkama a lahví vína. Ví, že já pít nemůžu?
Nalil mi a vysokou sleničku mi položil na pupík. Napil se z té své a zasmál se.
Byl to tak krásný zvuk.
Popadla jsem skleničku a napila se ji. Bylo to hnsusný, ale dělala jsem, jakože jsem ohromný znalec vína.
"Může mít učitel vztah se studentkou, kterou neučí?"
"Vtzah? My žádný vztah nemáme a mít nebudeme.. ale nříkám, že by se tohle nemohlo někdy opakovat."
Usmál se a prstem mi obkresloval boky.
Umřela jsem.
Uvnitř mně, už nezbylo nic.

Tak a teď slíbenné vysvětlení.
Možná si někteří pamatujete, jak jsem na minulých blozích psala o učiteli francouštiny na nové škole. Tak to je přesně on. V realitě se stalo akorát tak to, že jsem do něj platonicky zamilolvaná a on se mně bojí..takže se mi stal akorát ten začátek.. to od té strážky na chodbě už je opravdu fiction. Nesrazila jsem se s ním na chodbě :D tak daleko ještě nejsme :D ....A z článku to asi působí, že hlavní ženská postava je tím Francouzem úplně posedlá, ale to já taky nejsem. Jen tak přimněřeně a fakt mně štve, že se mi kudrnáč neozývá.. no to je jedno.
V realitě jsem samozřejmně zamilovaná do kudrnáče(rrrrrh) a Francouz je jen můj idol prostě... a dost mně sere, že se mně bojí:D možná to je vtipný, já bych se taky smála... kdybych nechytala depky za kudrnáče.
Takže opakuji..
Tento příběh je smyšlený a nepopisuje žádnou skutečnou sosobu ani událost.

 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Vaness . Vaness . | Web | 21. september 2013 at 23:04 | React

Ty jo když si představim , že bych se měla zamilovat do nějakýho učitele z mojí školy . .  no tak to nechceš :D
Pěkně napsaný (y)

2 Lucia Lucia | Web | 22. september 2013 at 19:30 | React

Zase dokonalost. :'3 Nevím jak to děláš, že píšeš tak doobřee !
No zamilovat se u nás do nějakýho, to fakt radši nee. :'D
Jaký je to na té nové škole ? O.o Kam chodíš ?(vím, že na anglickej gympl, ale nevím kde) :'D

3 renny. renny. | Web | 26. september 2013 at 16:58 | React

Páni,píšeš úžasně!
No..u nás by se do jednoho učitele vlastně zamilovat dalo:D.Je z Řecka,učí ájinu a je vlastně docela hezkej,ale prostě je to debil.Vždycky strašně moc všechno řeší a leze mi tím na nervy.:D

4 Denise Brooks Denise Brooks | Web | 28. october 2013 at 17:53 | React

Našla jsem pár chybek, některé fakt bijou do očí, třeba tiká - tYká ;).
Ale jinak to byl super příběh a ten konec, ten konec byl dokonalý. Píšeš hezky. Člověk to psaním trochu potlačí, že?

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.